Olda Hejdušek – 60! - 2.díl

12.1.2018

V první části rozhovoru se Oldřich Hejdušek svěřil, že za nejtěžší závod své kormidelnické kariéry považuje Head of River v Londýně. A hned potom Primátorky, byť se podle jeho názoru dělá ze zatáčky pod Vyšehradem zbytečná věda. Pro začínající kormidelníky však nepochybně představuje velkou výzvu. Souvisí s postupným získáváním zkušeností a zráním, které trvá dlouhé roky a vlastně nikdy nekončí.

Oldo, kormidloval jsi dvojky, čtyřky, osmy. Jakou disciplínu nejraději?

Nejnáročnější je osma a největší pohoda dvojka. Už z toho důvodu, že okamžitě poznáš, co kdo na lodi dělá. A navíc - tři lidi se velice snadno dohodnou. Dvojku jsem jezdil hrozně rád. Češi uměli tuhle disciplínu vždycky jezdit - měli jsme na ni dobrý lidi. Dvojka je sice nejpomalejší, ale ta pohoda! Žádnej velkej stres. Na osmě se sejde devět různých povah a musíš je zkoordinovat. Na vodě i mimo ni. Ne nadarmo se říká, že je osma čekárna – furt na někoho čekáš. Ale zase na druhou stranu - když se osma povede, nic se jí nevyrovná. Po právu se jí říká královská disciplína, protože osma je pochod – zážitek – nádhera!

Všichnui asi tuší, kdy byl největší...

Osma se nám nejvíc povedla v roce 2007, když ji strokoval Sýňa. Na Primátorkách jsme porazili Němce – mistry světa. Přijeli jako favoriti a přiznám se, že jsme byli před závodem dost nervózní. Mohlo se reálně stát, že po mnoha letech Primátorky nevyhrajem. A za pár měsíců jsme vítězství zopakovali na mistrovství Evropy. Během jednoho roku dva velké úspěchy. Kormidloval jsem ale i další skvělé osmy. Třeba na evropském šampionátu armád v Sabaudii v roce 1996 nebo 97, přesně si už nepamatuju. Největší favoriti byli domácí Italové a fantastickým způsobem jsme je vykostili.

Vzpomeneš si na závod, který jsi de facto něčím rozhodl?

Myslím si, že z kormidelnického hlediska se mi hodně povedly právě Primátorky 2007. Němci do bójek vedli. Bylo důležitý nezmatkovat. Musím říct, že se mi podařilo udržet kluky v klidu – v určitý pohodě, přestože jsme byli nervózní, jak jsem už říkal. Vůbec jsem nezpanikařil a dokonce jsem v bójkách otočil loď na jedno a půl tempa. Bylo až neskutečný, co se v zatáčce podařilo udělat. Najednou jsme jeli vedle těch Němců! A zase – úplnej naprostej klid. Klukům jsem řekl: Prohrávali jsme, ale teď jsme vedle nich. Všichni se na to podívejte! Veslaři se správně z lodi koukat nemají, všechno důležitý jim máš říct. Ale chtěl jsem, aby viděli, že na ně máme. Byl jsem natolik duchapřítomnej, že jsem jim dal tři tempa, aby si to všechno sešrotovali v hlavě a pak jsem zešílel. Teď jim to pojďte nandat! Teď jim to nasázíme! A už jsme je dopředu nepustili.

Jak to později vypadalo na mistrovství Evropy?

Do závodu jsme šli s určitou taktikou, ale finále se vyvíjelo úplně jinak, než jsme čekali. Přijeli jsme na kilák a taktiku jsem změnil. Úplně normálně jsem se s klukama bavil. Počítali jsme s tím, že se pojede na špičky, od kiláku to odbouchnem a druhej kilometr pojedeme na šrot. Jenže už na kiláku jsme vedli o tři čtvrtě lodě. Řekl jsem klid, nebudeme jančit. Jedeme furt to stejný, co jsme jeli doteď, protože nás nikdo neatakuje a krásně jim odjíždíme. Co funguje, nebudeme měnit a necháme si to až na posledních tři sta metrů. Takhle úplně v klidu jsem změnil taktiku a kluci si to hrozně užili.

Stojí za to připomenout si sestavu té osmy.

Strokoval ji Sýňa, za ním na sedmě seděl Jakub Hanák a dál pak Milan Doleček mladší, Honza Schindler, Jakub Makovička, Vašek Chalupa, Tomáš Karas a Kuba Friedberger. Na mistrovství Evropy potom Tomáše Karase nahradil Jakub Zof.

Ojedinělý úspěch, který navázal na medaile československých osem v minulosti. Nebyla škoda tuhle skvělou sestavu rok před olympiádou v Pekingu„rozpustit“?

Osma byla sestavená z malých disciplín. Když se postaví silná osma, nezbudou veslaři do dalších lodí. V českém veslování platí, že nejsou lidí! Pamatuju si, že se tehdy hodně diskutovalo o možnosti zkusit osmu na některém Světovém poháru s perspektivou startu na mistrovství světa. Nikdy k tomu nedošlo. Ondra Synek měl samozřejmě svoje ambice na skifu, ale osmu mohl strokovat i někdo jiný. Zvolila se však strategie rozložení sil na menší lodě. Má to samozřejmě logiku – ze tří posádek vždycky alespoň jedna zajede. A kdyby neuspěla osma, znamenalo by to pro celou reprezentaci ztracenou sezonu. Přesto je to škoda. Myslím si, že kromě Sýni by ostatní kluci tuhle osmu jezdili dál moc rádi. Dodnes vzpomínám, jaký to byl pochod!

Na které další posádky rád vzpomínáš?

Těžko se někdo vyzdvihuje. Nejjednodušší by bylo říct, že šlo o lodě, které udělaly medaile. Ale takhle jednoznačně bych to neřekl. Protože každá posádka měla něco svýho, podobně jako každá doba. Kormidloval jsem však i lodě, ze kterých bych nejradší za jízdy vystoupil. Neznamená to však, že pokaždé když necinkla medaile, byl výkon špatný.

Přece jenom zkus jmenovat. Kterou posádku považuješ za mimořádně výjimečnou?

Určitě byli výjimeční Škopek s Plamínkem. Nechci říct, že jim loď jela sama. Ale vypadalo to tak. Sedli si k sobě dva veslaři bez velkých stresů a ta dvojka lítala! Z celýho pole jsme jezdili nejníž – 30 a kolem nás točili soupeři 34 a nebyli schopní nás předjet. Dělali jsme si, co jsme chtěli – moc pěkný! Na Bledu v roce 1979 jsme ještě 120 metrů před cílem vedli, ale i stříbro mělo vysokou hodnotu. Ještě v roce 1981 jsme byli čtvrtí. I to byl výbornej výsledek. Dvojka s kormidelníkem byla v 80tých letech dlouhodobě parádní disciplína. Později jsme ji jezdili s Dolcem, tedy Milanem Dolečkem.

V čem se ta dvojka lišila, když Milan Doleček nahradil Plamínka?

Loď jela podobně. A taky jsme získali medaili – bronz v roce 1982.

Jak se kormidlovala dvojka, když byl mezi Škopkem a Plamínkem docela velký váhový rozdíl?

Pepa měl 107 kilo a Škopíno lehce přes 90. Milan nebyl moc těžkej, ale Pepíček měl s váhou trošku větší problém - 15 kilo mezi nimi bylo. Na lodi se ale výborně doplňovali – váhový rozdíl znát nebyl. Po medaili z mistrovství světa na Bledu se samozřejmě čekal velký výsledek i na olympiádě v Moskvě v roce 1980. Finále se ale moc nepovedlo. Možná jsme přípravě nedali tolik jako o rok dřív a myslím si, že se stala chyba, když jsme vyměnili loď. Stříbro jsme zajeli na perfektní lodi, klukům se na ni jezdilo dobře a přesto jsme ji zahodili! Vzali jsme si úplně novou – jako že to bude ještě lepší. Jenže se správně říká - když něco funguje, není třeba to měnit a my jsme to, pitomci, změnili. Takové chyby jsme se dopustili během mé kariéry u veslování několikrát. Ať už to byla dvojka nebo čtyřky. Jako bychom se nepoučili! Minimálně čtyřikrát jsme to s loděma takhle zvorali.

Jak těžké je pro kormidelníka uhlídat rovnováhu stran? Stalo se ti, že by některá tolik přetahovala, že jsi loď neudržel ve směru?

Posádka se má už na začátku vytvořit tak, aby stroci a háčci byli pokud možno silově vyrovnaní. Později se nic neovlivní a musíš si poradit. Stalo se, že jsem jel tréninky i závody, kdy jedna strana přetahovala. V závodě se ale nestalo, že by přetahovali tak silně, abych loď neukormidloval. Nikdy nebylo nutný někomu říct, aby povolil. Daleko horší je boční vítr, který loď stahuje. S tím je větší problém. Typická je v tomhle Třeboň.

Další pokračování rozhovoru s Oldřichem Hejduškem si můžete přečíst v pondělí 15. ledna.

Text: Manfred Strnad   Foto: archív Oldřicha Hejduška   Repro: Pavel Myška

 

Český veslařský svaz (ČVS) > Novinky > Olda Hejdušek – 60! - 2.díl

Buďte v obraze

příhlaste se k odběru novinek, ať Vám nic neunikne



         

  

 

 

 


Kategorie


Důležité


Kontakty

  • +420 233 313 352